Ke knize Láska jako věda

Když jsem studovala porodní asistenci, přečetla jsem si knihu Láska jako věda od proslulého francouzského porodníka Michela Odenta. Doporučuji.

Sbírala jsem v ní inspiraci pro povolání porodní asistentky, také pro bakalářskou práci a taky pro sebe, abych třeba pochopila, co se děje s tělem, když prožívá orgasmus, miluje, rodí apod.

Tak jsem si řekla, že zase sepíšu, co mě v knize zaujalo, třeba by to mohlo být inspirující. Sepsala jsem si to už poměrně dávno, ale říkala jsem si, že by to mohlo být zajímavé i dnes.

Poznámky z tehdejšího čtení:

– Orgasmus, smrt a vrcholný prožitek jsou tři blízce příbuzná témata.

– Z kapitoly „Spojení mezi rozením a modlitbou“: Že ženy spontánně rodí často v poloze na čtyřech či v kleku, to jsem věděla. Z hlediska rodícího se dítěte je to výhodná šetrná poloha usnadňující rotaci. Ale dozvěděla jsem se, proč je tato poloha taky tak skvělá pro ženu. Tak třeba proto, že žena tak lépe snáší bolest (ano, toto jsem věděla, ve Spinning Babies je jedna krásná technika, které se říká prosévání v rebozu „rebozo sifting“, kde porodní asistentka či jiná osoba obejme bříško rebozo šátkem, chytí jej za konce a prosévacím pohybem na chvíli nahrazuje svaly a vazy, které drží bříško, a ulevuje zádům), že se jí i dítěti může lépe dýchat (neboť není stlačená dolní dutá žíla (což se děje v poloze na zádech), protože kdyby byla utlačená, může se zhoršit dýchání ženy i dítěte, neboť může dojít k ztěžování přítoku a odtoku krve do placenty) – toto jsem taky tak nějak věděla, ale teprve teď mi to zapadlo dohromady. A důvod, který mi opravdu sám nedošel, je: „když je rodička na všech čtyřech, snadněji se tím izoluje od okolního světa….a…naznačení spojitosti mezi rozením a modlitbou“. Jo! Přesně tohle jsem zažila v již zmiňované potní chýši a rapé. Potřebovala jsem být na čtyřech až v poloze dítěte, jinak jsem se nedokázala vnořit hluboko do sebe a neřešit neokortexem, co se zrovna děje.

– „Lidská bytost nemůže být pořád „osobou“. Jsou chvíle, kdy potřebujeme ztratit kontakt se společností, být sami sebou, mít své soukromí a cítit pokoru“. „Modlitba a porod jsou uváděny jako výrazně soukromé události, při nichž je lidské společenství účinně udržováno v odstupu.“
K tomu Odent ještě píše „když si vzpomínám na své zkušenosti s porody doma, uvědomuji si, že pokud jsem chtěl vidět, jak dítě přichází na svět, musel jsem většinou stát za ženou“… milé.

– Dále kapitola o vodě. V některých kulturách v tropech ženy rodí blízko vody. V netropických oblastech se jí zase vyhýbají, protože tam není teplá. Když pořídil Odent bazének do Pithiviers (porodnice, ve které pracoval), ženy byly nadšené. A teď pozor. „Na počátku 20. století, kdy se většina dětí rodila doma, otec trávíval celé hodiny tím, že dával vařit vodu. Na tento rituál je možné nahlížet i jako na nevědomý pokus o začlenění vody do procesu porodu.“ Báječné! A jak mnoho z žen ví, někdy pomáhá vyčůrání se to, že si pustíme vodu… Prý i na ejekční reflex, kdy je vypuzováno mléko z prsu, funguje slyšet vodu.

– Člověk se přizpůsobil polovodnímu prostředí. Soudě dle naší nahoty, slzení při pláči. Soudě podle toho, že mozek k vývoji potřebuje omega mastné kyseliny, které jsou v rybách. Že skoro na všechno nám pomáhá rybí tuk.

A dál už se dočtete v knize ;).